Československo bylo v roce 1945 osvobozeno od nacistů převážně sovětskými vojsky. Tato skutečnost nahrála komunistům, kteří v prvních poválečných parlamentních volbách v květnu 1946 získali 38 % hlasů. Přesto až do února 1948 měly v parlamentu i ve vládě většinu demokratické strany.

V únoru 1948 probíhala vládní krize způsobená požadavky komunistů po dalším znárodňování továren a statků. Komunisté také postupně obsazovali nejdůležitější posty ve státní správě a v silových složkách státu. Na protest proti tomu podala 20. února většina nekomunistických ministrů demisi, ale například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda ve vládě zůstali. Plán protestu počítal s tím, že prezident Beneš demisi nepřijme a vypíše předčasné volby, nebo jmenuje novou úřednickou vládu.

Ani jedno z toho se bohužel nestalo a prezident Edvard Beneš 25. února demisi 12 ministrů přijal. Komunisté totiž po celou dobu vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Studenti, kteří demonstrovali na podporu prezidenta Edvarda Beneše, byli surově zbiti v Nerudově ulici.

Předseda komunistů Klement Gottwald tak mohl oznámit „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“ a další vývoj v Československu již nezadržitelně směřoval k nastolení komunistické diktatury. Byla sestavena nová vláda v čele s Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr Jan Masaryk zemřel za podivných okolností 10. března 1948 na následky pádu z okna. Polistopadové vyšetřování jeho smrti ukázalo, že šlo o chladnokrevnou vraždu.

Po převzetí moci komunisty nabraly věci pro mnoho občanů až nečekaně rychlý spád – už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců a rozdělili také statky nad 50 ha. V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce, během října 1948 potom Zákon na ochranu lidově demokratické republiky.

Desetitisíce nevinných lidí byly z politických důvodů uvězněny, umístěny do pracovních či koncentračních táborů nebo k pomocným technickým praporům (PTP – známí „Černí baroni“). Tisíce dalších se pak staly obětí justičních vražd, zemřely na následky mučení při brutálních výsleších nebo byli zabiti při pokusu o překonání státní hranice. Na 180 000 lidí muselo z republiky uprchnout, 4 500 lidí režim zavraždil, 374 bylo zabito na hranicích, 254 ve vykonstruovaných procesech.

K nejznámějším obětem justičních vražd patří poslankyně Milada Horáková, generál Heliodor Píka či generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Kromě válečného hrdiny Píky připravil desítky lidí o život a stovky dalších o svobodu krvavý prokurátor Karel Vaš. Falšování důkazů, vkládání smyšlených přiznání do obžalovacího spisu a odsouzení nevinného k trestu smrti nebo dlouholetému žaláři bylo jeho denním chlebem. Byl to také on, kdo jménem režimu odsoudil k mnohaletým trestům první skupinu československých letců, kteří ve Velké Británii bojovali proti nacistům.

V některých případech působil Vaš zároveň jako prokurátor i soudce. Přestože sám strávil nějakou dobu v komunistickém vězení, když začal režim požírat sám sebe, za své justiční zločiny zůstal nepotrestán a pokojně dožil v domově důchodců, zemřel v 96 letech. Zajímavostí je, že v roce 2002 plánoval atentát na Karla Vaše jedenaosmdesátiletý veterán z druhé světové války Pravomil Raichl, který chtěl pomstít všechny, kterým Vaš zničil život. Plán měl promyšlený do nejmenších podrobností, osudný den dopoledne si ještě listoval publikacemi o komunistickém převratu. Než ale Raichl nasedl do taxíku, který ho měl odvézt k Vašovi, prodělal smrtelný infarkt.